Lev Trockij
Boj o moc se Stalinem
Po Leninově smrti v lednu 1924 se rozhořely boje o moc mezi Trockým a Stalinem. Jejich symbolickou předehrou byla neúčast Trockého na Leninově pohřbu, jež byla důsledkem Stalinovy osobní intriky. V okamžiku Leninova skonu mířil Trockij na Kavkaz, aby se zotavil ze zdravotních potíží. Ze Stalinova popudu mu bylo zasláno oznámení s chybným datem Leninova pohřbu, aby se zamezilo jeho osobní účasti na posledním rozloučení s ikonou „světového proletariátu“. Ačkoli Trockij sám tuto epizodu zlehčoval, podle mnohých tato neúčast přispěla ke ztrátě jeho mocenského postavení. Stalin byl generálním tajemníkem strany, ale Trockij ostře polemizoval s jeho názory na výstavbu sovětského státu. Vyzdvihoval nutnost urychlené industrializace státu, a především počal kritizovat to, co vnímal jako počátek nadvlády úzké byrokratické kasty nad obyčejným lidem.
Roku 1925 byl Trockij donucen odstoupit z postu předsedy revoluční vojenské rady a z funkce lidového komisaře vojenství. Trockého frakce byla původně nazývána jako „levá opozice“, protože Stalinovy názory v polovině 20. let ostřelovala z levicových pozic. Trockij neustával v ostré kritice na Stalinovu adresu a roku 1927 byl proto definitivně vyloučen ze strany. Další významní představitelé strany jako Lev Kameněv či Grigorij Zinověv stáli původně při Stalinovi, ale když viděli jeho metody, přešli na stranu Trockého a vytvořili tzv. „spojenou opozici“. V té době už však Stalin třímal moc příliš pevně a roku 1928 byli vyloučeni i oni.
Trockij byl nejdříve odsunut do kazašského města Almaty, kde nadále čile pracoval a udržoval aktivní kontakt s příznivci opozice v Sovětském svazu. Stalin ho vyzval, aby se vzdal jakékoliv politické činnosti, jinak bude vypovězen ze SSSR. Záhy byl obviněn, že vytvořil ilegální trockistickou organizaci. Neuposlechl ani poslední výzvu a roku 1929 musel SSSR opustit.
Co Trockij chtěl
Trockij věřil v konec kapitalismu a nastolení komunismu na celém světě, k němuž se mělo dospět násilnými revolucemi ve všech zemích. Hovořil o permanentní revoluci. Podporoval jakékoliv snahy o převrat a nastolení diktatury proletariátu. Jednoznačně prosazoval používání násilných metod a po říjnové revoluci podporoval i fyzické likvidace odpůrců nového režimu; sám v této souvislosti hovořil o teroru, který plně schvaloval. Jako mocný politik v SSSR se vždy zasazoval o podporu snah o uchvácení moci komunisty v dalších zemích. Jeho cílem ve 20. letech byla především úspěšná revoluce v Německu, k níž však i přes opakované pokusy nedošlo. Z této své pozice důrazně kritizoval Stalina a jeho „socialismus v jedné zemi“.
Odmítal jakékoliv rozlišování lidí podle národnosti. Sám se nijak netajil se svým židovským původem (ačkoliv víru nepraktikoval) a například kvůli němu odmítal některé vysoké politické posty po říjnové revoluci. Ostře napadal byrokratizaci režimu, která pod Stalinovým vedením probíhala. Viděl, že se představitelé strany stále více odcizují masám dělníků, jejichž prospěch byl přitom hlavním účelem říjnové revoluce. Kromě toho žádal možnost svobodného vyjadřování názorů v rámci strany.
Prosazoval přísné řízení celé ekonomiky pomocí centrálního plánu. Odmítal veškeré náznaky tržního hospodářství, k nimž docházelo v rámci NEPu, při němž byly v zájmu zvýšení zemědělské produkce činěny ústupky schopnějším a bohatším statkářům (kulakům). Požadoval maximální tempo industrializace. Z tohoto pohledu působí paradoxně, že po definitivní výhře nad Trockým a jeho vyhnání začal Stalin v mnoha ohledech v Sovětském svazu postupně zavádět právě to, co původně zamýšlel Trockij.
Příčiny prohry se Stalinem
I přes své nezpochybnitelné kvality a talent Trockij prohrál souboj o moc se Stalinem, jímž opovrhoval a považoval ho za průměrného pěšáka bez invence. Stalin byl úspěšný díky tomu, že se o uchvácení moci snažil ze všech sil a svojí „flexibilností“ si získával širší podporu mezi významnými členy strany. Trockij si naproti tomu vždy myslel, že mu stačí zformulovat a popsat geniální myšlenku, kterou všichni ostatní automaticky přijmou. Pokud s ním někdo polemizoval, uchyloval se Trockij k osobnímu napadání a zesměšňování. Nikdy neustupoval, v osobním styku byl velmi chladný a strohý, a tak si postupně vytvořil příliš mnoho mocných nepřátel, ačkoliv jeho myšlenky jinak byly schopny oslovovit mnoho lidí po celém světě.
„Přeběhnutí“ Kameněva se Zinověvem od Stalina k Trockému jen dokresluje jeho neobratnost a neprozíravost v osobních vztazích. Při snaze o lepší komunikaci a ochotě k alespoň nějakým kompromisům mohl tyto představitele přetáhnout na svoji stranu dříve. Společně by pak ve vedení strany měli převahu, s níž by pravděpodobně Stalina byli schopni odstřihnout od moci. Mezitím si naopak silnou pozici pomalu ale jistě budoval Stalin, a když došlo na lámání chleba, měl ve vedení tolik svých přívrženců, že mohl své odpůrce snadno rozprášit.
Trockij měl přesto svým způsobem (byť jen do chvíle, kdy se ho agentovi NKVD podařilo roku 1940 zavraždit) štěstí, že se Stalinovi znelíbil jako jeden z prvních. Koncem 20. let se ještě Stalin staral o to, jak svět vnímá jeho způsob nakládání s vnitrostátní opozicí, a Trockého díky tomu potkalo „jen“ vyhoštění. Odpůrci, kteří v SSSR zůstali, byli popraveni v rámci Velké čistky ve druhé polovině 30. let. Tento osud potkal nejen Kameněva a Zinověva, ale také Nikolaje Bucharina, ve 20. letech nejbližšího Stalinova spolupracovníka, jenž mu výrazně pomohl k získání absolutní moci nad Sovětským svazem.