Diktátor upevňuje moc
Diktátor upevňuje moc (1927–1938)
 |
 |
| Na horní fotografii Stalin s Ježovem. Po Ježovově odstranění byla jeho postava z fotografie vymazána (dole). |
Poté, kdy zlikvidoval oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření impéria a revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze vyvézt revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily.
V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka Naděžda Allilujevová. (Stalinova první manželka byla Jekatěrina Svanidzeová.) Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil.
Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř, do gulagů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3–27 milióny lidí).
Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“) atd.[zdroj?]
Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byli všichni ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci různých etnik, příslušníci nebolševických stran. V polovině třicátých let se přidala tzv. Velká čistka, známá pod označením Moskevské procesy. Za záminku posloužila zřejmě Stalinem objednaná vražda S.M.Kirova (při posledních volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria. Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména POUM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.
Expanze (1939–1941)
V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčcích. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 1939–1941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.
„Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. zimní válka). Vzápětí byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.
Krátce po ukončení zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem, nicméně Německo to akceptovalo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa. Když se pak v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 1940–1941 se odhaduje na minimálně 100 000).
Většina historiků[kdo?] se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána.[zdroj?] Většinové stanovisko[zdroj?] je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942–1944).[zdroj?] Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu.[zdroj?] Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit ještě několik dnů po začátku útoku a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu (Rudá armáda měla výslovně zakázána opětovat palbu nebo sestřelit německá letadla, která pronikla na Sověty okupované území Polska[zdroj?]).