Boj o nástupnictví
Boj o nástupnictví (1920–1927)
V roce 1921 byl Stalin znovuzvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresivní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:
- Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…
- S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.
Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.
Hlavní aktéři boje o nástupnictví
Po Leninově smrti byli tito muži nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví.[3]
- Josif Vissarionovič Stalin
- Lev Davidovič Trockij
- Grigorij Zinovjev
- Lev Kameněv
- Alexej Rykov
- Nikolaj Bucharin
- Michail Tomskij
V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Grigorije Zinověva a Lva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnic a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.